Soulad gest, melodie a slov aneb říkej a konej, jak vnímáš a cítíš, pro děti je to důležité
Komunikace je velká dobrodružná cesta džunglí s mnohými nástrahami. Děti se narodí a jedním z jejich nástrojů na cestu touto džunglí je křik. Vyjadřují jím vše, co cítí – vnímají. Jejich nejbližší okolí reaguje a cesta začíná.
Na této cestě potkáváme všichni jak nástrahy tak různé pomocníky. Některé z nich se umí i maskovat – zdá se, že pomáhají a přitom škodí. Je to otázka úhlu pohledu a zároveň míry.
Velkými rivaly jsou zejména rozum a intuice – myšlení a pocity. Zdá se, že myšlení bude velkým pomocníkem a je dokonce dokázáno, že rozvoj řeči a myšlení spolu velmi úzce souvisí. Pokud je ale myšlení příliš a není v rovnováze s vnímáním intuice, dostáváme se mnohdy do kolotoče matoucí komunikace hned na začátku. Např. dítě pláče a mám chuť hned ho pochovat, mluvit na něj, věnovat mu pozornost, ale říká se, četla jsem, ...že ho rozmazlím, že se má vykřičet... udělám tedy jako rodič zcela něco jiného, než chci, protože začnu přemýšlet. A spirála nedorozumění začíná.
Je tedy třeba nemyslet a konat podle pocitů?
A co když už nemůžu, dítě nelze utišit žádný způsobem a rodič se dostává do velkého stresu a má pocit, že by i dokázal ublížit, to přece nejde.
Nejde – je třeba začít pracovat na sobě, na svém sebepoznání, sebe vnímání a rozlišování intuice, silných osobních emocích, strachů a afektů.
Ze společných sdílení a vlastní zkušenosti si dovolím napsat, že intuice nikdy neobsahuje strach, zlost, vztek ani pomstu, ale láskyplný návod, vnuknutí, co dělat. Přichází a vy konáte aniž byste věděli proč. Konkrétně - pokud malý človíček křičí, jdu za ním, když jasně vnímám jdi. Někdy tato přítomnost zcela stačí. Není třeba pochovat, není třeba kolíbat, jen být přítomen blízko. Prioritou komunikace je věnování pozornosti. Oční kontakt, blízkost, přiblížení se. Někdy není třeba slov, jen zájem.
K dalším z prvních intuitivním a silných aktivit, které rozvíjejí od narození komunikační dovednosti patří pozorování, naslouchání a pohyb mimických svalů a mluvidel. Je přirozené se při komunikaci usmívat, ale i zamračit, gestikulovat a dotýkat se. Bohužel už to kolem sebe nevidím tak často. Lidé příliš přemýšleji a než to vymyslí je po komunikaci a nebo ji svým vyumělkovaným, ale podle nich "správným" chováním zcela zničí.
Co ti nejmenší potřebují?
Vaši 100% pozornost několikrát denně – blízkost, oční kontakt, možnost sledovat váš obličej přímo proti svému, pozorovat a poté napodobovat.
Gesta, která doplňují přirozeně vaši komunikaci – děti potřebují vědět, co pojmenováváte, o čem mluvíte – ukažte jim to, nechte je vnímat všemi smysly – choďte s nimi (nebo je noste) po zahradě a když mluvíte o jablku ukazujte jim ho na stromě, utrhněte ho a přivoňte, olízněte, pojmenujte i dětskou řečí: "To je jablko, ham, to je ham."
Paralingvistické prvky řeči – melodie, tón, hlasitost. To vše máme k dispozici a je již opět vědecky dokázáno, že tyto prvky mají větší sílu a efekt v komunikaci než obsah slov. Pro děti je skvělé, když dokážeme využít obojí v souladu. Důkaz, že to funguje nám přináší dětský slovník. Mnohdy se v něm objevují sprostá slova a rodiče často říkají, že ta si děti zapamatují. To co po nich chceme už mnohdy ne. Uvědomme si, jak jsou taková sprostá slova vyřčena z hlediska melodie, tónu a hlasitosti. Zpravidla velmi extrémně proti jiným sdělením – hodně důrazně, nahlas, v tichosti, s různými dodatky tipu – to jsi neslyšel, to neříkej. Pro dítě je to komunikačně silný, výrazný zážitek. A co je výrazné a silné je vidět a slyšet a je možné to napodobit. Pojďme využít, co se nám přirozeně a ukazuje.
Přiměřenost - sprostá slova jsou slova. Řeč se u dětí vyvíjí od zvuků, přes slabiky ke slovům a později větám. Pokud využívám v komunikaci pouze řeč dospělých bez zvýraznění důležitých slov, komunikuji na vyšší úrovni, kterou dítě chápe, ale nemůže ji napodobit. Je to asi jako byste chtěli, aby hned jak začnou děti chodit, běželi maraton. Nikoho by to nenapadlo. Je jasné, že musí nejprve trénovat rovnováhu, posilovat svaly, z chůze přejít do běhu, trénovat běh a pak teprve uběhnout delší vzdálenost.
S komunikací je to stejné. Je třeba nejprve trénovat svaly – na jazyku i mimické. Dýchat a vyzkoušet různé možnosti dechu. Rozpohybovat mluvidla – hlavně rty, jazyk a koordinovat jejich pohyby, naučit se využívat zuby. Kousání a rozmělňování potravy je důležitým tréninkem pro komunikaci. Pokud děti neumí využívat zuby a svaly ke kousání, nemohou je využívat ani ke komunikaci.
Co podporuje vývoj řeči?
- postupně dětem přidávat hrubší a tuhou stravu a nemixovat příliš dlouho
- podporovat kousání hned jak rostou první zoubky
- podávat jídlo ze lžičky
- hrát si s mluvidly – opičení, grimasy, ksichtíky :-)
- doplnění slov gesty a ukazováním – přirozeným i s říkankami jako např. Paci, paci, Každá ručka – co říkám, to ukazuji
- využívání melodie, hlasitosti a rychlosti řeči nebo pauzy, pomlky, rytmu – každá dětská říkanka má svůj rytmus a melodii, kterou dítě napodobí dříve, než slova jako taková
- využívejte i dětskou řeč – slova krátká a jednoduchá na vyslovení (nejedná se o šišlání) – ham, papat, bumbat, hačí apod.
- stručně – slovo dokáže mnohdy vystihnout více než několik souvětí, jasně – zřetelně a výrazně vyslovujte, výstižně – uvědomte si, co je cílem vaší komunikace
- v souladu – pokud se mi nelíbí, co dítě dělá a chci ho zastavit, musí např. slovo přestaň znít jistě a důrazně a ne jako otázka "Přestaneš?"
Čeho se vyvarovat?
- přílišné a dlouhodobé ulehčování stravování (okrojené kůrky, oloupané slupky, vše mleté)
- přesnídavky z pytlíčku místo ze lžičky – jíst ze lžičky je důležitá dovednost pro vývoj řeči
- komunikace bez grimas nebo bez možnosti vidět na komunikujícího
- šišlání a komolení slov z legrace
- dlouhým souvětím
- rychlému tempu s jednotvárnou melodií
- přílišné snahy dospělého – poměr aktivity je efektivnější 2:1 v poměru dítě:dospělý
- nesouladu obsahu slov a způsobu jak je říkám – známá věta: "No to se ti povedlo." s ironickou melodií - chválím obsahově, ale melodie tomu neodpovídá. Stejně tak, když se rodiče snaží hezky a jemně s pohlazením vysvětlit dětem ať přestanou ničit hračky – nefunguje to.
Jak tohle vše zvládnout s lákadlem mobilního telefonu, počítače, televize, kočárku otočeného na ulici místo na maminku... Jen velká vůle, sebeovládání a víra rodiče či pedagoga v sebe a v přírodu.
Martina Černá
speciální pedagog, lektor DVPP
